Růžena Holubová

* 11. května 1865 ve Vídni, † 28. září 1958 ve Vídni

Růžena Holubová byla aktivní, nebojácná dívka, která snila o cestování a poznávání nových světů. Ve čtrnácti letech potkala Dr. Emila Holuba a změnil se jí život. Směla mu pomáhat se zpracováním sbírek i plánováním dalších cest. V roce 1883 se za něj provdala a po jeho boku naplnila svou touhu po poznání. Byla mu výjimečnou, nápomocnou a milující manželkou.

Narodila se ve Vídni jako Rosa Hofová v rodině pozdějšího inspektora správních budov Prátru, pana Ludvíka Hofa a Marie, rozené Kastlové, jako druhé ze sedmi dětí. Od mládí byla velmi obratná, čiperná, zdatná ve střelbě i jízdě na koni. Tanečním dýchánkům a společenským akcím se vyhýbala.

V roce 1879 poprvé uviděla Emila Holuba. On se právě vrátil za svého prvního pobytu v Africe a ve vídeňské Rotundě si ukládal část svých sbírek. Čtrnáctiletá Rosa měla v malé chvilce o svém budoucím životě jasno. Také chtěla jet do Afriky a objevovat nepoznané kraje. Další čtyři roky pak byla pilnou Holubovou spolupracovnicí. Pomáhala mu s korespondencí a tříděním sbírkových předmětů. Za tu dobu získala velmi dobrý přehled a také zručnost.

Dr. Emila Holuba si Rosa vzala 2. listopadu 1883 ve Vídni. Ještě téhož měsíce odjeli novomanželé spolu se šesti průvodci na vysněnou cestu do Afriky. Rosa přijala české jméno a příjmení svého manžela. Do Afriky tedy odjela už jako paní Růžena Holubová. V Africe se velmi rychle naučila kafersky a stala se vyhledávanou tlumočnicí.

Preparovala kůže ptáků a drobných savců, spravovala oděvy celé výpravě, ošetřovala nemocné a zesláblé pacienty svého manžela. V nejtěžší chvíli, kdy jejich tábor přepadli bojovní Mašukulumbové, se jako jediná zachovala duchapřítomně a postavila se jim se zbraní v ruce. Tímto odvážným činem zachránila život sobě, svému manželovi i zbylým členům výpravy. Po návratu domů opět velmi intenzivně pomáhala svému muži v práci. Často se účastnila jeho výstav a přednášek.

Na sklonku jeho života mu byla pečlivou ošetřovatelkou a duchovní oporou. Dosloužila mu až do smrti v roce 1902.

Po smrti manžela nevyužila možností odjet za vlastní kariérou do Afriky. Zde by byly bohatě využity její bohaté znalosti a zkušenosti jediné bílé ženy, která se probila mezi divochy. Zůstala doma a starala se o pozůstalost po Dr. Emilu Holubovi. Neustále připomínala velikost jeho díla a důležitost odkazu.

V roce 1920 se stala čestnou občankou města Holic s domovským právem. V Holicích nalezla mnoho přátel a spřízněných duší, kteří chtěli tak jako ona uchovat vzpomínku na Dr. Emila Holuba. V období obou válek se ji holičtí občané pomáhali živobytím, po válce také vyplácením důchodu. Ve vyšším věku ještě chodila ošetřovat nemocné do lezaretu.

V roce 1947 jí bylo vráceno české občanství a pas, aby se mohla zúčastnit oslav 100. výročí narození Dr. E. Holuba v Praze i v Holicích.

Konec života prožila se svou sestrou Annou Rainovou v malém domku v Hietzingu u Vídně. Vybavení Holubovy vídeňské pracovny odkázala jeho rodným Holicím. Zemřela 28. září 1958 a je pochovaná společně se svým mužem na ústředním hřbitově ve Vídni.

Dnes otevřeno 8–12 hod.

Kontakt